taska1

Tak šel čas s igelitkou: nejdříve velebená, posléze proklínaná

Zatímco v bývalém Československu bylo na seznamu nedostatkového zboží, ve světě vzbudila úžas. Byla symbolem technologického pokroku. Byla totiž levná, lehká a pevná. Jenže to co platilo tehdy, se v novém tisíciletí změnilo v jakýsi mor. Minimálně pohledem ekologů a estétů. Řeč je o igelitce – výdobytek moderní doby, téměř by se dalo říci vrchol plastové revoluce. Dnes v některých zemích dokonce zákonem zakázaný artikl.

Jenže ty tam jdou doby, kdy vzbuzovala igelitka jistý obdiv. Naopak současný kánon velí, že to zlo by mělo zmizet z očí, ideálně z povrchu zemského. Dokážete si snad představit, že igelitku hrdě drží v ruce gentleman, nedej bože pražský hipster. Kamarádi či módní komunita by jej nejspíš utloukli. Co se tedy stalo a jak se vnímání igelitové tašky v průběhu několika desetiletí změnilo?

taska2

Foto: idamariecorell.com

Fascinace plastem by se dala zasadit do padesátých let minulého století. Tehdy totiž technologie pokročily na tolik, že plast se začal objevovat téměř všude. Levný, lehký a hlavně tvárný materiál rozhýbal výrobu. To už byl jen krůček k vynalezené igelitové tašky. Ta přišla na řadu v šedesátých letech, kdy se HDPE, tedy formy polyetylenu, podařilo vyrobit plastovou tašku. Stejně jako u jiných přelomových produktů i v tomto případě víme, kdo za ním stojí. Vynalezené igelitové tašky se připisuje švédskému zaměstnanci firmy Celloplast Gustafu Thulinu Stenovi.

V roce 1965 si Celloplast nechal igelitovou tašku celosvětově patentovat. Její boom tak mohl pomalu odstartovat. Nicméně úplně ze dne na den to také nebylo. Zásadní zlom nastal až v osmdesátých letech. Na počátku toho desetiletí plastové tašky nasazovaly první obchodní řetězce a supermarkety v USA. Bodem zlomu lze považovat rok 1985, kdy se na Konference o nových materiálech a obchodních příležitostech v potravinových obalech a koextruzi konané ve státě New Jersey potvrdilo, že na plastových sáčcích lze v obchodech výrazně ušetřit. Ještě v témže roce zavedlo sáčky až 75 procent všech obchodů s potravinami.

3-Kpfe-SW-copy_1575

Foto: idamariecorell.com

Podobnou revoluci v obchodu bychom v tuzemsku hledali a čekali jen těžko. Klasickou síťovku či látkovou tašku igelitka nahrazovala pomalu. Naopak byla nedostatkovým zbožím, některé motivy a potisky byly pro mnohé dokonce předmětem amatérského sběratelství (co takhle igelitka s potiskem Boney M, to byl úlovek!), obdobně jako sklenice od piva či plechovky od slazených nápojů. Drobné plastové sáčky dokonce ještě v devadesátých letech některé domácnosti oplachovaly, sušily a schovávaly k další potřebě. Nutno dodat, že rozhodně nešlo o akt ekologické šetrnosti.

Ten naopak graduje od přelomu tisíciletí. A nejen to, kdysi obdivovaný technologický vynález (informace, že několik gramů vážící věc unese až osm kilo váhy, nikoho dnes nenadchne) upadl nejen v očích ekologů, ale i rádců dobrého stylu. Suchá statistika o spotřebě igelitek a plastových tašek všech rozměrů ve světě nikoho úplně nešokuje (byť udávané číslo, že jen v USA se v roce 2009 spotřebovalo 102 miliard plastových tašek, působí nehezky). Vrcholem tak může být vnímán fakt, že letos v létě marocký parlament schválil zákaz igelitových tašek v celé zemi, tedy jejich výrobu i dovoz a prodej.

10499354_708582649226921_8478022844478500585_o

Foto: Kaufland

Rozhodně však ekologické hledisko nezpůsobuje takové emoce jako z pohledu estetického. Označení „muž s igelitkou“ může v tomto ohledu působit téměř jako urážka či jistý druh lynče. Dopomáhají k tomu sociální sítě, kde míra hejtu zavání šikanou. Své si v tomto ohledu užil v létě 2014 řetězec Kaufland. Ten totiž uspořádal soutěž s názvem „Taška jede do světa“. Účastnilo se jí stovky lidí. Posílali bizarní kreace nejen z pláže, ale i vyhlášených památek. Skutečně pastva pro oči.

Nicméně jak to tak vypadá, podobným kreativním nápadům brzy odzvoní. Igelitka se zřejmě stane vzácností.